Začneme samohláskami. Jejich kvantitu bych vyznačoval zdvojením: paan [pán] nebo duum [dům]. Slova jako neetablovaný by se tak časem vyslovovala jako [nétablovaný].
Zásadní nevýhodou latinky je, že v ní některá písmena vyjadřují dvě hlásky, např. c [ts], č [tš], q [kv] a x [ks]. Naopak v ní některé hlásky chybí, a proto se musí vyjadřovat spřežkami či speciálními znaky, typicky ch.
Klasické hlásky (plosivy) p, t, k mají kromě znělosti i přídech, který se obvykle vyznačuje písmenem h: ph, th a kh, což se nyní obvykle vyslovuje spiranticky: f (neznělá labiodentální frikativa), θ (neznělá dentální frikativa) a ch (neznělá velární frikativa). Palatalisaci stačí vyznačovat pomocí písmene j: dj, tj, nj; v psaném písmu smyčkou dolů.
Nejvíce vadí absebce dvojice neznělé š a znělé ž, která se v klasické latině nevyskytovala, nicméně ve většině evropských jazyků existuje. Vyjadřuje se pak speciálními znaky š a ž, písmenem h: sh a zh, nebo písmenem z: sz (v polštině) a zs (v maďarštině), což je lepší varianta. Je to však nevhodné, protože co má společného s (neznělá alveolární (předodásňová) frikativa) a š (neznělá postalveolární (zadodásňová) frikativa) na jedné straně a z (znělá alveolární frikativa) a ž (znělá postalveolární frikativa) na druhé straně? Ano, jsou to sykavky, ale není to málo? Mezi ostrými (s a z) a tupými (š a ž) sykavkami je rozdíl.
Jako v mnoha jazycích, např. ve španělštině, je možno ch zapisovat pomocí x, například xleeb [chléb]. Uprázdněné písmeno c je možno použít pro š a uprázdněné písmeno q je možno použít pro ž: ciip [šíp] nebo qena [žena]. Ř jako unikátní českou hlásku bych ponechal, tedy r s háčkem. Zůstala by písmena w a y pro jazyky, které je potřebují.
Svobodná kultura 