Na tomto blogu se hodně zabývám politikou. Nicméně přišel čas se věnovat také sociologii, konkrétně životním stylům, které jsou od politiky odvozeny, tedy střetu idealistů s realisty. Zatím nemám promyšlenou koncepci, a proto tento článek prosím berte jen jako úvodní poznámky.
V politice jsou oba směry jasné: idealisté jsou pravicoví neokonservativci, centrističtí progressivisté a nová levice. Realisté jsou pravicoví paleokonservativci, centrističtí liberálové a stará levice. To vědí i osvícenější Američané (přepis).
Základem idealismu je dualismus. Co je společným rysem idealismu? Namyšlenost až nabubřelost a morální kitsch. Podívejme se na dějiny československého komunismu. Zápasili tam spolu idealisté (vládnoucí elita po roce 1948, v rámci destalinisace odstraněna – I. generace), a realisté (Novotného lidé, odstranění během Pražského jara I. generací, ale vrátili se po 21. srpnu 1968 a vládli během normalisace – II. generace).
Jedním z důvodů, proč se zavádějí nové pojmy místo starých, je, aby se potlačily negativní konotace, které jsou spojeny se starými. Proto se začal používat flame war místo hádky, troll místo provokatéra a sluníčkářství místo naivity. A právě sluníčkářství je jedním z nejvýraznějších životních stylů. V politice má odraz v Pravdě a lásce, ale sluníčkářství se progressivismem nevyčerpává, ačkoliv – život v pravdě (autenticita) – je jeho pravidelnou součástí.
Sluníčkáře poprvé popsal v roce 2013 psycholog Jiří X. Doležal. Jeho článek byl nesmírně populární, a proto vytvořil celý seriál (1, 2, 3, 4 a 5). Typický sluníčkář má doma bordel. Trpí poruchou osobnosti, obvykle BPD nebo NPD, což se snaží léčit buď farmaky, anebo náhradními substancemi jako je konopí nebo alkohol, a účel pro něj světí prostředky. Problematisuje situace, které by měl být schopen si vyřešit sám.
Svobodná kultura 