U veřejných funkcí panuje zásadní nepochopení. Lidé netuší, že všechny veřejné funkce jde rozdělit na politické a odborné:
Odborník (expert) je ten, kdo na otázky dává jediné možné řešení. Typickým příkladem je předseda státního úřadu pro jadernou bezpečnost, který musí zajistit, aby jaderné elektrárny měly minimální bezpečnost. Kterýkoliv jiný expert na tuto otázku může odpověď přezkoumat a rozhodnout, zda byla odpovězena správně.
Politik je ten, kdo odpovídá na otázky, na které neexistuje jediná správná odpověď. Je lepší znárodnění nebo privatisace? Liberál odpoví, že privatisace, socialista, že znárodnění; nelze říci, co je správné. Proto se tyto otázky ponechávají demokratickému rozhodnutí lidu, který si vybere své zástupce, politiky.
Soudnictví (justice) je typická politika. Nelze říci, zda je lepší X. Y. odsoudit nebo osvobodit. U spáchání zločinu nikdo z nás nebyl, na to, jak se to stalo, můžeme na základě životní moudrosti jen usuzovat a doufat, že rozhodneme správně, tedy spravedlivě. Soudce tedy není odborník, má to být moudrý a zralý člověk.
Soudcovská unie prý soudcům nedoporučuje, aby se veřejně vyjadřovali k politickým otázkám. Větší protimluv lze stěží pohledat. Je to neblahé dědictví absolutismu, kdy soudce byl úředník jmenovaný hned po vystudování právnické fakulty. V demokracii je však soudce představitel III. moci, být soudce by měl být vrchol kariéry advokáta. A proto by ostatní měli vědět, zda se dotyčný na funkci hodí. A jak jinak než tím, že se bude veřejně a transparentně vyjadřovat k zásadním společenským otázkám, zejména k těm, o nichž soudci běžně rozhodují, tj. k drogové politice, exekucím apod.
Svobodná kultura 