Svobodná kultura

Realistické medium alternativní pravice

Vývoj odhaluje slabá místa Vladimira Putina a Angely Merkel

Jednotné Rusko Vladimira Putina získalo v nedělních volbách pohodlnou většinu 55 procent, avšak při nízké volební účasti 48 procent. Do Státní dumy postoupili ještě komunisté, nacionalisté Vladimira Žirinovského (se zavádějícím názvem Liberálně-demokratická strana Ruska) a s malým počtem poslanců také levicovější Spravedlivé Rusko, de facto partnerská strana Jednotného Ruska. Všechny čtyři tyto strany respektují Vladimíra Putina jako vůdčí osobnost v zemi.

Volby však byly pluralitní, kromě zmíněných čtyř stran kandidovaly i strany otevřeně opoziční, včetně prozápadní strany Jabloko, členská strany Liberální internacionály. Tyto strany však nedokázaly získat viditelnou podporu. V jednomandátových okrscích se navíc často stávalo, že kandidovali dva prozápadní kandidáti proti sobě, ale ani v součtu by nedokázali získat více hlasů, než kandidát Jednotného Ruska.

Podle mého názoru jsou důvodem nízké účasti a minimální podpory prozápadních stran zároveň právě západní sankce proti Rusku a vývoj na Ukrajině. Lidé ve velké míře nevěří ani Vladimiru Putinovi, kterému dávají vinu za ekonomický propad, ale ani Západu, který uvalil na Rusko ekonomické sankce. Už vůbec potom nemají důvěru k prozápadním politikům. Mizernou ekonomickou situaci Ukrajiny vnímají jako odstrašující příklad, proti kterému se Putinovo Rusko zdá být mnohem snesitelnějším.

Putin rozhodně nemůže být s výsledkem voleb spokojený, přesto lze tvrdit, že mu do značné míry uvolnil ruce. Malá podpora levicových stran ukazuje, že ruští občané jsou připraveni strádat. Putin tak nebude muset ani zvažovat možnost, že by například některé vojenské technologie, které byly vyvinuty výlučně pro samotné Rusko, nabídl také Čínské lidové republice, aby jejich prodejem zlepšil hospodářskou situaci země. Takový krok by samozřejmě neznamenal nic dobrého pro Západ a je dobře, že k němu nedošlo a asi ani nedojde.

Mnohem větší hrozby se však skrývají jinde. První je vývoj v Uzbekistánu, kde nedávno zemřel prezident Islam Karimov. Země má třicet milionů obyvatel a je tak třetí nejlidnatější zemí bývalého SSSR sousedí s Afghánistánem, který má početnou uzbeckou menšinu. Funguje zde velmi tvrdá represe, namířená zejména proti stoupencům politického islámu. V letech 2001-2005 existovala v Uzbekistánu americká vojenská základna, kterou měla k mučení svých vězňů využívat i CIA, později byli američtí vojáci ze země vypovězeni a země se více orientovala na Rusko a Čínu.

V Uzbekistánu se plánují na 4. prosince prezidentské volby, kandidaturu ohlásil již premiér Mirzijojev a předseda další povolené politické strany, Sarvar Otamurodov. Není vůbec jisté, zda se podaří udržet zemi stabilní, byť za cenu násilí a represe. Riziko, že v zemi propukne občanská válka, není malé, a k demokratizaci země by nevedla. Pravěpodobným se bohužel nejeví ani postupný přechod k demokracii po vzoru Singapuru či jižní Koreje.

Mnohem větší a hlavně bližší nebezpečí však hrozí z Německa. Jde o pokles akcií největších německých bank Deutsche Bank a Commerzbank a šířící se informace o jejich problémech. Od krize roku 2008 se rozdíly mezi Německem a zeměmi jižní Evropy zvyšovaly, Německo bylo stále výraznějším tahounem EU a Angela Merkel se stala neformální hlavou unie. Její obliba v samotném Německu sice klesala, avšak za pomoci velkých koalic se CDU stále držela ve vládě na spolkové úrovni, i ve většině spolkových zemí.

Angela Merkel, jak známo, ustála tzv. uprchlickou krizi, která vedla pouze k mírnému propadu její podpory. Jenže Němec není Rus a nelze očekávat, že by byl ochoten strádat. Z toho vyplývá, že ekonomický propad by zřejmě neustála. Jak velké jsou problémy největších německých komerčních bank a jaký propad HDP by mohly v Německu blízké budoucnosti způsobit, nedokážu kvalifikovaně odhadnout.

K tomu je třeba dodat, že čím je Rusku Uzbekistán, tím může být Německu Rakousko. Ironií osudu čekají obě země prezidentské volby 4. prosince. Očekávaný vítěz voleb Norbert Hofer vyjádřil přání začlenit Rakousko do Visegrádské skupiny, což sice není v jeho pravomocech, avšak nelze vyloučit, že v budoucnosti získá pro daný plán i podporu parlamentu. Visegrád rozšířený o Rakousko a Slovinsko by měl 70 milionů obyvatel, a tedy jen o 15 milionů méně, než samotné Německo, navíc by se mohl opírat o podporu Rumunska a do značné míry i pobaltských zemí.

Narozdíl od Habsburské monarchie však by však těžiště nového soustátí leželo v Polsku. Je s velkým odstupem nejlidnatější a také vojensky nejsilnější zemí uskupení. To by byla samozřejmě hořká pilulka jak pro Německo, tak pro Rusko. Tvrzení, že Visegrádská skupina drolí evropskou jednotu v ruském zájmu jsou naivní, Polsko a Rusko byli po většinu své historie spíše nepřáteli, než přáteli.

Vladimir Putin ani Angela Merkel nejsou mladí, Merkel je bezdětná a Putin má pouze dcery, z nichž jedna žije trvale v zahraničí. Dvě největší osobnosti evropské politiky nultých a desátých let se nachází v sestupné fázi svého politického života a není jasné, kdo je v čele nejsilnějších evropských zemí nahradí.

Budoucnost evropské politiky není jasná, dvě věci však víme již nyní. První, že Turecko není Evropa a nemůže počítat s přijetím do EU, a druhou, že v evropské integraci blízké budoucnosti bude hrát zcela zásadní roli Polsko. Polsko, kterého si tito dva nikdy příliš nevážili a které jim bylo vždy méně blízké, než Česká republika. Zda půjde o integraci v rozsahu dnešní EU bez Británie, nebo pouze o rozšířený Visegrádský prostor, je otázka spíše pro jasnovidce. Pokud jde o globální stabilitu, odpovědí nám bude do značné míry vývoj v Uzbekistánu.

Advertisements

About Václav Š. David

Jsem živnostník, od roku 2006 člen KDU-ČSL. Vystudoval jsem Provozně-ekonomickou fakultu ČZU (titul Ing.) a Filosofickou fakultu Ostravské univerzity (titul Bc.).

Information

This entry was posted on 22. 09. 2016 by in Analysy, Komentáře, Zprávy and tagged , , , , , .

Nejlepší texty za 2 dny

%d bloggers like this: