Svobodná kultura

Realistické medium alternativní pravice

Konservativní obrat aneb solidární humanismus

Jednou z výhod nynější polarisace je, že se objevují noví zajímaví autoři, kteří před konservativním obratem stáli na opačné straně barikády. Tímto vývojem prošli mnozí autoři SK a prošel jím i jeden z hlavních autorů Neviditelného psaAdam Votruba, který dříve psal do Deníku Referendum a Britských listů. Ten však po konservativním obratu zůstal součástí staré levice, přičemž i levicové postřehy mohou být přesné:

Od průmyslníků je možné v poslední době slýchat, že Evropa potřebuje novou pracovní sílu. Skutečnost je taková, že Evropa se potýká s rekordní nezaměstnaností. Pracovní síly je zde dost, kapitál chce ale ještě levnější pracovní sílu.

Podívejme se na 4 jeho texty pro Neviditelného psa: dva rané (Překrucování skutečnosti a Proimigrantské postoje a liberální myšlení), střední (Tragédie tzv. nové levice) a nejnovější (Migrace jako opak genocidy).

Hlavní Votrubovou výhodou je přesná analysa jevů, hlavní jeho nevýhodou je nepřesná a zastaralá terminologie. Votruba se zabývá především určující ideologií dneška, kterou jsem nazval solidární humanismus a kterou dnešní elita prosazuje hlava nehlava. Základem solidárního humanismu jsou nezvládnuté emoce a podstatou je jakobínství, tj. moralisace politiky. Zatímco ethika se zabývá tím, co je správné, politika je prosazování zájmů. Moralisace politiky vede k jejímu vyprázdnění; k prosazování zájmů pak slouží mimopolitické prostředky jako je korupce či dokonce kriminalita. Navíc: „Pokud někdo a priori vylučuje zájem jedné strany z diskuze a odmítá své závěry podrobit racionální kritice a konsenzu, pak je jeho jednání v rozporu s evropskou osvícenskou tradicí.“

Votruba solidární humanismus označuje jako antixenofobii. To není úplně špatně, ale má to 2 nevýhody: 1. Je to pojem negativní. To je nevhodné, protože solidární humanismus není akcesorický či odvozený, nýbrž svébytný. 2. Je to pojem analytický, tedy z definice parciální. Solidární humanismus je však ucelená ideologie, která se oikofobií nevyčerpává.

Je zajímavé, že Votruba dospěl až identitárnímu hnutí, které u nás zastupuje Délský potápeč, v Německu Mladá svoboda a ve Francii GRECE, který deskriptivně označuje za kulturní pluralismus.

Některé Votrubovy poznatky jsou naprosto přesné:

Příkladem takového rozporu je požadavek univerzální nárokovatelné solidarity ve smyslu sociálního státu. Má-li každý člověk na zeměkouli nárok na ten nejlepší existující sociální systém, do kterého se může dle mínění antixenofobistů svobodně přestěhovat (přičemž je zločinem mu v tom bránit), pak logickým důsledkem této ideologie není nic jiného než světový sociální stát. Následky antixenofobismu jsou v podstatě imperialistické.

Před tímto důsledkem svých názorů téměř každý levicový aktivista couvne. Přesto bude dál klidně mluvit o tom, že nemáme rozlišovat válečné uprchlíky a ekonomické migranty, protože ekonomičtí migranti přece také trpí pod neschopnými a zkorumpovanými vládami. Což je zajímavý argument, neboť se tím neříká nic jiného než, že máme zodpovědnost za cizí národy, které žijí pod špatnými vládami. Opět by bylo logické přihlásit se k neokonzervativní politice, zahrát si na světového četníka, a takovou vládu humanitárním bombardováním vyhnat. Pokud totiž máme mít za něco zodpovědnost, měli bychom mít i politickou moc s tím něco dělat.

* * *

Mimochodem, pocit kulturní nadřazenosti zaznívá i z termínu „evropské hodnoty“, které jsou liberálními řečníky skloňovány jako synonymum pro univerzální hodnoty. (Proč ne třeba čínské hodnoty?) Zachovat maďarský charakter Maďarska je projev fašismu, ale vnutit evropské hodnoty celému světu bez ohledu na jeho přání, to je zřejmě pravý humanismus.

Votruba zcela přesně analysuje, že jednotlivé směry dnešního idealismu (neokonservatismus, progressivismus a nová levice) nejde od sebe často rozehnat, protože je jim společný mesianismus: vývoz demokracie a lidských práv do zemí, které o to nestojí, a homogenisace lidí do unifikovaného hnědého člověka bez jakékoliv ethnicity:

Nikdo nemá jméno, nýbrž jenom číslo. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I-330 a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D-503. Tím je naprosto setřena jakákoliv individualita jedince a není žádné já, ale jen my.

Přitom nesmyslnost takového pojetí je jasná:

Nepřemýšlí nad tím, že bývalá Jugoslávie byla z jistého hlediska téměř ukázkově multikulturní společností. Nepamatuje si, že mnozí Sarajevané opakovali v počátcích bosenské občanské války větu: „Tady se něco takového nemůže stát, protože my jsme tady tak promíchaní, žijeme vedle sebe – muslimové, Srbové, Chorvati – že to prostě nejde.“

Votruba dále ukazuje, že přes proklamovaný universalismus nové levice nejsou předmětem její ochrany všechny menšiny, ale jen ty privilegované, jako jsou LGBT či muslimové, podezřele často ethnisované (Romové jsou označováni za ethnikum, muslimové za rasu):

V České republice se levicoví liberálové dovolávají např. adresné podpory romské populace proti námitce, že adresáti sociální podpory by měli být definováni podle kategorií sociálních.

Stále více se ukazuje, že hlavním politickým zápasem dneška je souboj mezi progressivistickou elitou a tradicionalistickými plebejci, který Votruba nevhodně označuje jako soupeření liberalismu a konservativismu. Přesně však odhalil myšlenkovou affinitu mezi neomarxisty a libertariány, kterým říká „pravicoví liberálové“, protože oba směry jsou posedlé ekonomismem a nechápou podstatu společenské smlouvy:

Stát se svým územím funguje, ač si to dnes příliš neuvědomujeme, fakticky jako společné vlastnictví všech občanů. Soukromé vlastnictví je kategorií sociální, která je od společného držení území teprve odvozena. Pokud se budeme chovat, jako by naše území patřilo všem, pak nutně společným vlastnictvím být přestane a rozloží se i sama společnost, která ho obývá.

Přesná je i kritika ancapistické nenávisti ke státu:

Z extrémně liberálních pozic je však nakonec stát chápán jako původce násilí a zla, což pak vede k anarchistickým požadavkům na to, aby byl stát pro svou násilnou povahu zrušen. K jaké úžasné svobodě a míru by to vedlo, nám ukazují ty regiony, kde se státní moc rozpadla.

Souhlasit je nutno i s názorem, že nynější elita nahrazuje demokracii volenou oligarchií:

 Liberální ideologie je např. natolik rezolutní v tvrzení, co je politicky správné, že se její příznivci začínají dovolávat toho, aby politici dělali, co je správné, bez ohledu na veřejné mínění.

Podstatou demokracie je však slaďování zájmů:

Standardní demokratické a etické řešení zájmových střetů spočívá v tom, že se posoudí protichůdné zájmy a stanoví se, jaký zájem má přednost (případně za jakých okolností má který zájem přednost). Důležité je nalézt stabilní řešení, které předchází konfliktům.

Ne se všemi thesemi Votruby však souhlasím:

  1. neměnnost hranic. Ačkoliv uznávám, že tento princip přispěl k 70 letem míru v Evropě, vede k obtížně řešitelným konfliktům. Příkladem je Belgie, Maďarsko či Katalánsko.
  2. popření universality lidských práv. V tomto, na rozdíl od něj, zůstávám liberál. Svoboda projevu má být vždy a všude, FGM má být vždy a všude potlačena. Lidská práva jsou universální základ lidství. Samozřejmě, že jejich katalog je ale omezený, nepatří sem ani právo na Internet a dokonce ani oprávnění na demokracii. Souhlasím také s tím, že lidská práva nesmí sloužit jako zástěrka pro vývoz US politiky podporou dokonce i teroristů, jak vidíme v Sýrii.
  3. odmítání liberalismu. Je to přitom populistický liberalismus hamplovského či trumpovského střihu, který představuje nejlepší náhradu nynějšího solidárního humanismu elit, který v arabskému a jaru a následné migrační krisi tak selhal.

Lze uzavřít, že řešením migrační krise je neokolonialismus: „Lapidárně řečeno: Chtějí-li žít všichni Syřané v Německu, proč nezřídit v Sýrii německou kolonii?“ Prostředkem k tomu jsou chartovní města.

Advertisements

About Guy Peters

Information

This entry was posted on 10. 07. 2016 by in Analysy, Píše se jinde and tagged , , .

Nejlepší texty za 2 dny

%d bloggers like this: