Jak jsme publikovali v předchozích dvou článcích (1 a 2), odstoupení ředitelky chrastavského ústavu Markéty Sochorové přineslo veřejně projevený pocit uspokojení některým lidem z oboru, kteří jsou silně ovlivněni tzv. Frankfurtskou školou a dalšími myšlenkami vycházejícími z ideologií marxismu a progresivismu.
Dotyční tvrdí, že Sochorová a její předchůdce Pelda, mj. nositel několika významných ocenění, porušovali platné standardy výchovné péče. Požádal jsem jednu z takto se projevujících osob, Terezu Konrádovou, aby mi dala odkaz na zmíněné standardy, odmítla. Vlastním úsilím se mi podařilo dostat ke dvěma (1. PDF a 2. PDF) různým souborům standardů, ani v jednom jsem však nenalezl žádné ustanovení, které by Sochorová zcela zjevně porušila.
Zajímavější je pohled na to, kdo zastává jaká stanoviska v probíhající cause. Jak bylo psáno v mnoha článcích, v polovině května 2016 proběhla v chrastavském ústavu jakási kontrola, která měla podle tamního personálu spíše charakter razie. Vedl ji náměstek ministryně Valachové Václav Pícl, společně s ředitelem ústavu v Praze na Klíčově, Patrikem Matoušů. Osobě Václava Pícla se věnoval samostatný článek na serveru Neovlivní, nyní více k Patriku Matoušů. Dotyčný je mj. spoluautorem jednoho z dokumentů zmíněných „standardů“, které se měly v Chrastavě porušovat, ale to není až tak významné.
Významná je jiná věc. V klíčovském ústavu byl internován tzv. kmetiněveský vrah, muž, který v třinácti letech zavraždil a poté ještě sexuálně zhanobil ostatky své vrstevnice. Vrah byl podle jednoho z podřízených Matoušů, se kterým jsem v roce 2010 (k vraždě došlo 2006) na dané téma mluvil, prý hodný kluk, jen nemocný, což prý vyřešily léky. Realita dneška je taková, že tento muž sedí v žaláři za loupež, daný zločin nebyl sexuálně motivovaný, avšak pachatel má zjevně sklony k zločinu obecně; žádný hodný kluk to tedy není. Před odsouzením za loupež byl tento vrah odsouzen též za výtržnictví, ohrožení pod vlivem návykové látky a krádež s porušováním domovní svobody.
Nejde však jen o případ vraha z Kmetiněvsi. Do ústavu na Klíčově byli umisťováni také neplnoletí ilegální migranti bez rodičů. Podle samotného ředitele mu 10 z 20 těchto chovanců uteklo, jen 3 z nich byli následně chyceni. Je člověk, který nechává ze svého ústavu ve velkém utíkat chovance kompetentní posuzovat, kdo smí a nesmí řídit jiné ústavy?
Dalším příkladem člověka, který považuje dění v chrastavském ústavu za nepřijatelné, je Tereza Konrádová. Dotyčná je vystudovanou psycholožkou a působí v diagnostickém ústavu v Praze. Konrádová má dlouhodobě tendenci omlouvat viníky, což je vidět například jejím článku Šikana jako sociální konstrukt. Kromě psaní do A2 se podílí na dalších extremistických aktivitách, například navštěvuje squat Klinika a je členkou Strany zelených. I to je zajímavý kontrast, že zatímco pravidelná návštěvnice Kliniky legálně pracuje s mladými delikventkami, za kritiku menšin či návštěvu koncertu kapely Ortel jsou lidé pronásledováni.
Dalším, kdo se postavil proti odstoupivší ředitelce je jistý Michal Ďorď. Dotyčného lze vnímat buď jako zázračné dítě z dětského domova, které to dotáhlo na vysokou školu, anebo jako mladého muže, kterého si starší a zkušenější zloduši vybrali, aby mohli říct, že podporují lidi z dětského domova, a nechávají ho za sebe dělat špinavou práci. Pro úplnost zdůrazňuji, že vystudoval mezinárodní vztahy; jeho odborná způsobilost tedy není o nic větší než má vlastní.
Ďorď byl, neznámo kým, jmenován do vládního výboru pro práva dítěte. Kromě této práce je také spolupředsedou spolku Vteřina poté, který se prý zastává práv dětí v ústavní péči. Podle Respektu měl být Ďorď jedním z těch, kteří se podíleli na tvorbě standardů kvality ústavní výchovy. Tedy těch standardů, které prý měla ředitelka Sochorová porušovat. V jeho textu na Sociální revue však není o tom, která ustanovení konkrétně porušila, ani slovo. Pouze obecné řeči. Zajímavý je však důraz na to, že prý systém stagnoval a že musí dojít k pokroku, aniž by se Ďorď namáhal vysvětlit, zda takový pokrok povede k nějakému zlepšení pro celou společnost, například ke snížení kriminality, a nejen ke zvýšení komfortu chovanců samotných, bez ohledu na to, zda si jej zaslouží.
Kromě chrastavské causy se Ďorď vyjadřuje též ke cause norského Barnevernetu. Ve svém článku pro krajně levicový Deník Referendum nesmyslně tvrdí, že pokud na nesrovnalosti v norském prostředí informovaly servery, které šíří konspirační teorie, musí být daná věc též konspirační teorií a dává ji do souvislosti s videi o tzv. juvenilní justici, která se však nevěnují primárně norskému prostředí. Je to samozřejmě nesmyslný přístup, podobně, jako by někdo chtěl tvrdit, že určitá informace je nepravdivá na základě toho, že ji jako první zveřejnil Deník Referendum a ten je napojený na levicové extremisty. Ďorď také není schopen rozlišovat mezi proruskými médii, jako je AC24, a médii katolickými; všechno hází na jednu hromadu, aby na konci urazil všechny nábožensky věřící.
Obecněji, kritikům Sochorové vadí, že si chovanci v Chrastavě museli některé věci zasloužit. Často to však byly věci, na které není žádný automatický nárok ani v rodině, přičemž v rodinách žijí obvykle bezúhonní jedinci, zatímco v chrastavském ústavu, podle jeho emeritního ředitele, často velmi nebezpeční lidé, kteří jako nedospělí spáchali těžké zločiny.
Na straně odpůrců odstoupivší ředitelky Sochorové máme tedy 3 lidi z oboru, Matoušů, Konrádovou a Ďordě, jejich nadřízeného Pícla, a potom ostatní, jako je sociolog blízký Žít Brno Stanislav Biler. Na opačné straně stojí zejména emeritní ředitel Pelda, chrastavský starosta a středoškolský učitel Michael Canov a personál chrastavského ústavu. Taktéž většina veřejnosti, podle podpisů v petici na obranu ředitelky a podle internetových diskusí, stojí na straně Markéty Sochorové.
Pokud se ptáme po motivaci těch, kteří nenechají na Sochorové nit suchou, vidím ji zejména v tzv. kritické teorii Frankfurtské školy, která zase navazuje na učení Sigmunda Freuda a J. J. Rousseaua, ale zejména na Karla Marxe. Ačkoli se ne všichni její zastánci hlásí otevřeně k Marxovi,nebo vůbec k levici, myšlenky, na jejichž základě byla Sochorová odvolána, jsou zcela jednoznačně levicové. A zároveň jsou to tytéž myšlenky, na jejichž základě funguje zrůdný norský Barnevernet nebo naopak norské vězeňství, poskytující A. B. Breivikovi vyšší životní standard než má velká část občanů ČR.
Jde v podstatě o politické náboženství, provádějící ve střední a východní Evropě misii notně podporovanou norskými fondy. Politické náboženství není výlučně věcí totalitních režimů, jak předpokládá například Eric Voegelin; může se stát i součástí demokracie. Zároveň však demokracii omezuje a nahlodává, protože odebírá právo rozhodovat o některých věcech lidu a činí z nich dogmata. Například dogma o tom, že svoboda a životní úroveň chovanců v ústavní péči musí stále růst a nesmí stagnovat, a zároveň že nesmí být podmíněna jejich zásluhami, jak píše Michal Ďorď.
aktualisováno
Svobodná kultura 