Svobodná kultura

Realistické medium alternativní pravice

Kdo je uprchlík

Ačkoliv již rok probíhá migrační krise, stále ještě jsme zahrnováni proimigrační propagandou, která všechny migranty paušálně označuje za uprchlíky, přestože Václav Klaus již 11. 9. 2015 veřejnosti, tedy i novinářům, jasně sdělil, že ne každý migrant je uprchlík.

Kdo tedy je uprchlík (běženec, utečenec, angl. refugee)? Jasně jej definuje ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, doplněná newyorským protokolem z roku 1967, vyhlášená pod č. 208/1993 Sb. Uprchlík je ten, kdo prchá před nelegitimním pronásledováním, podle článku 1 písm. A bodu 2 alinea 1 úmluvy je to fysická osoba, která

se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.

Neexistuje tedy nic jako *válečný uprchlík a takové mladíky je nejlepší označovat klassickým pojmem desertér.

Z definice vyplývá, že je hmotněprávní. To znamená, že jakmile nastane právní skutečnost – nelegitimní pronásledování – je dotyčný uprchlíkem, bez ohledu zda požádá nebo nepožádá o asyl a kde, tj. kolik hranic při tom překročí. Statutu uprchlíka totiž nelze pozbýt jakoukoliv činností.

Něco úplně jiného je řízení o přiznání statutu uprchlíka, tj. asylové řízení. Výkladem článku 31 ženevské úmluvy se dovozuje, že stát nemá povinnost vést asylové řízení s člověkem, který přichází z bezpečné země, tj. smí ho do něj vyhostit. Ale zamítnutí žádosti takového člověka ho nepřipravuje o status uprchlíka, pokud jím skutečně je.

Udělení asylu je výrazem prastaré praxe poskytování ochrany nelegitimně pronásledovaným. Ženevská úmluva ji kodifikuje a není sebemenšího důvodu na ní cokoliv měnit, i když Alexander Tomský navrhuje opak. Je totiž výrazem ochrany lidské důstojnosti a pomoci druhým v nouzi, tedy západního civilisačního standardu.

Evropské unii však ženevská úmluva nestačila. Proto sluníčkářsky zavedla mezinárodní ochranu, jejíž součástí je vedle asylového práva rovněž doplňková a dočasná ochrana. Doplňková ochrana, zavedená nyní již zrušenou směrnicí 2004/83/ES,  je vyložený nesmysl. Jako doplňkář se totiž podle článku 2 písm. e) kvalifikuje kdokoliv:

státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15, a na kterou se nevztahují čl. 17 odst. 1 a 2, přičemž tato osoba nemůže nebo vzhledem ke shora uvedené hrozbě nechce přijmout ochranu dotyčné země

Vážná újma je v článku 15 písm. b) a c) definována jako

b) mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu nebo

c) vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu.

Na doplňkovou ochranu se tedy kvalifikují miliardy lidí.

A konečně třetím druhem mezinárodní ochrany je dočasná ochrana, zavedená směrnicí 2001/55/ES, která je z definice hromadná. Z neznámého důvodu EU tento právní institut opomněla a místo toho členským státům vnucuje relokační mechanismus žadatelů o asyl či doplňkovou ochranu.

V českém právním řádu uprchlictví reguluje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, rovněž tak doplňkovou ochranu. Dočasnou ochranu upravuje zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců.

K tomu čísla. V roce 2015 v ČR dostalo asyl 71 uprchlíků a doplňkovou ochranu 385 lidí. Ilegálních migrantů bylo 8 563. Z toho jasně vyplývá, že mezi migranty je uprchlíků necelé procento, přesně 0,83 %. V EU dostalo v roce 2015 asyl 246 200 lidí, doplňkovou ochranu 60 700 (PDF). Je to zvláštní, protože kritéria pro doplňkovou ochranu jsou mnohem mírnější.

A závěr poznámka k topení uprchlíků. Jak již 22. dubna 2015, tedy opět před rokem, vysvětlil prof. Hans Rosling, vinu má opět EU svou směrnicí 2001/51/ES. Jedná se o článek 2 a 3:

Článek 2

Členské státy přijmou nezbytné předpisy, aby zajistily, že se povinnost dopravců vrátit státní příslušníky třetích zemí v souladu s čl. 26 odst. 1 písm. a) Schengenské úmluvy, uplatní rovněž, je-li vstup odmítnut státnímu příslušníkovi třetí země při průjezdu, pokud

a) dopravce, který jej měl dopravit do země určení, jej odmítne dále přepravovat nebo

b) orgány státu určení mu odepřely vstup a poslaly jej zpět do členského státu, kterým projížděl.

Článek 3

Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby uložily dopravcům, kteří nejsou schopni zajistit návrat státního příslušníka třetí země, jemuž byl odepřen vstup, povinnost okamžitě nalézt prostředky pro jejich vrácení a nést odpovídající náklady, nebo pokud navrácení nelze provést okamžitě, nést náklady na pobyt a návrat dotčeného státního příslušníka třetí země.

Pokud tedy letecká společnost dopraví do EU člověka bez visa a není to uprchlík, musí ho na své náklady vrátit zpět. V praxi tedy žádná letecká společnost nevezme na palubu člověka bez visa a ten se musí vydat do vysněného státu po moři a souši. Sluníčkářům je to jedno a nic s tím nedělají, protože by to znamenalo, že všichni ti ilegálové by odletěli prvním spojem do Německa.

Doplněno.

Advertisements

About Guy Peters

Information

This entry was posted on 28. 02. 2016 by in Analysy, Propaganda & hoaxy and tagged , , .

Nejlepší texty za 2 dny

%d bloggers like this: